Home » Audio/video, výchozí » Farář Helmut Schüller a hloupý název

Farář Helmut Schüller a hloupý název

Těm, kdo vládnou němčinou, doporučuji dole videa zeširoka diskutující rakouskou Farářskou iniciativu (Pfarrer-Initiative).

Uvidíme jejího předáka Helmuta Schüllera, pevně zabořeného v křeslech diskuzních místností. Tomuto kusu chlapa, řeklo by se v nejlepších letech, se na tváří zračí sangvinická rozvaha i býčí zaťatost, smysl pro humor i schopnost argumentovat. Konfrontován s názorem, že „Výzva k neposlušnosti“ je hloupý název, racionálně vysvětluje jak k němu došli.

Věc opravdu vznikla tak, že se několik kněží, farářů, dalo dohromady. Jejich sedm tezí (na Getsemanech nebo níže) přichází s požadavky, které by možná v českém kontextu, nehledě na tradici skryté církve, nevznikly.

Možná by se u nás našli faráři, ochotní rokovat, spíš ale chybí dostatečně silný podnět a přesvědčení o potřebě změny. V Rakousku se vlastně jedná o „Sedm tezí o eucharistii“, tzn. požadavky, které by mohly vyznít sobecky (chceme se ženit; ženské mají právo stát za oltářem), jsou podány jako péče o to, aby eucharistie – communio – mohla žít a rozvíjet se a také plnit svou komunitní funkci – spojovat lidi. Jak říká v jedné diskuzi Pater Schüller, do supermarketů jezdíme třeba 5 km, ale my nechceme mít supermarketovou církev.

Obávám se, že národ u nás je nakloněn vidět problematiku spíš ve smyslu verše nedávno zesnulého Ivana Martina Jirouse, v němž vzkazuje kněžím, kteří se chtějí ženit (text lovím jen z paměti):

„Vy kanci, vyměnili jste ji za monstranci“.

Ani svěcení žen u nás nenachází v lidu pochopení (nepropagoval by ho ani Václav Konzal, biskup skryté církve, alespoň podle rozhovoru s Karlem Vepřekem na Českém Rozhlasu). Přesto zůstává jakási sympatická snaha, „aby se už proboha něco pohnulo“, zarámovaná nakonec arabským jarem i posledními povolebními demonstracemi na ruském Bolotném náměstí. Proti tomu stojí vědomí, že v katolickém světě se něco takového děje snad poprvé a člověka nenapadá způsob, jak by církevní vedení mohlo v něčem podstatnějším ustoupit, i kdyby chtělo. Nejde ani tak o ztrátu tváře jako spíš o hluboce zažraný pocit, že takové změny si snad nepřeje ani sám Bůh. Že toho názoru nejsou vůdci reformistů je podle mého také jedním z rozdílů mezi Rakouskem a Čechami.

V rakouských televizních diskuzích katolická hierarchie pro výlučně mužské kněžství argumentuje tak, (zkráceně) že to je jasně stanoveno v samotné Bibli a hlavně že přes to nejede vlak. Na námitku, že kněží ubývá, se argumentuje, že v globálním měřítku nikoli, a poukazuje se na boom víry v Latinské Americe a vůbec třetím světě. Čili něco s čím se těžko polemizuje, pokud je to vůbec potřeba.

Německý jazykový prostor je plný kritických duchů všech odstínů, tedy není třeba se bát, že by církev neměla zpětnout vazbu. Úzkým hrdlem je spíše to, že o případné změně rozhoduje několik lidí. Před cca 40 lety proběhl 2. vatikánský koncil, který vypustil z láhve ducha změn, kterého velká část věřících, malých i velkých, nepovažuje za úplně svatého. Jiní jsou naopak názoru, že koncil je teprve potřeba realizovat. Rakouské titulky omílají slova o církevním rozdělení, což si myslím nepřejou ani „leví“, ani „praví“. A výzva k jednotě byla vždycky mocným anestetikem, protože, co naplat, to opravdu v Bibli je. V tom je ten „hloupý název“ trochu nepraktický. Zachovejme veselou mysl!


. . .

 

. . .

Rakousko: Sedm tezí o eucharistii

Rakouské katolické hnutí My jsme církev a další křesťanské reformní iniciativy vydaly v Linci 5. listopadu 2011 stanovisko ke slavení eucharistie v katolické církvi

Nedostatek kněží a hrozící likvidace farních společenstev nás přinutilo zajmout toto stanovisko:

1. Společenství, které se schází ve jménu Ježíše, je nositelem eucharistické slavnosti. Jemu jako místní církvi je svěřená památka smrti a zmrtvýchvstání Krista. Pán je v jeho středu (Mt 18,20). Společenství určuje, kdo je vede a kdo předsedá eucharistické slavnosti. K zachování jednoty v církvi je nutné pověření biskupem.

2. V současné situaci je vedení slavnosti eucharistie závislé na počtu celibátních kněží. To není správný postoj. Mnohem důležitější je, aby se jak počet předsedajících mužů nebo žen přizpůsobil potřebám vedení společenství, tak aby se slavnost společné eucharistie přizpůsobila početnosti společenství.

3. Nedostatek kněží je vedením církve uměle produkován zastaralými podmínkami pro vykonávání kněžského povolání. Zatímco stovky kněží byly kvůli sňatku odstraněny z úřadu, musejí kněží v úřadě přebírat stále víc nových farností. Nemohou již nabízet žádnou dostačující duchovní a pastorální službu a trpí stále více „burnoutem“ – syndromem vyhoření.

4. Povinný celibát je pozdní vývoj specifický pro latinskou církev (až od 12. století). Nevadilo by tedy vrátit se k začátkům křesťanství a pověřit ženaté muže a ženy vedením společenství a předsednictvím při slavení eucharistie.

5. Nový zákon odstranil židovské a pohanské kultovní kněze. Ježíš Kristus je jediným knězem Nového zákona (Židům 9,10). Všichni věřící mají účast na jeho kněžství: Jste „královským kněžstvem“ (1 Petr 2,9). Toto kněžství je přislíbeno každému pokřtěnému bez výjimky pohlaví (Gal 3,28).

6. Ženy byly v prvotní církvi diakonkami (Řím 16,1) a apoštolkami (Řím 16,7), během bohoslužby prorocky mluvily (1 Kor 11,5). Pozdější omezení byla přizpůsobením patriarchálním společenským formám, které byly mezitím v naší společnosti trvale překonány. Cesta ke svěcení žen nemůže být uzavřena papežskými zákazy.

7. Každé společenství má právo na předsedajícího nebo předsedající (ženu). Pokud biskup, který je povinen toto zabezpečit, tak neučiní, převezmou společenství, vědoma si poslání všeobecného kněžství, svoji odpovědnost, aby i nadále umožnila slavení eucharistie jakožto vrchol, pramen a sílu víry (II. vatikánský koncil, Liturgická konstituce 10).

Podepsáni: Laická iniciativa – My jsme církev – Farářská iniciativa – Kněží bez úřadu – Taxhamer PGR – Iniciativa.

Z německého originálu přeložil Peter Žaloudek

Německy (zdroj):

Sorge um die Eucharistie in den Gemeinden
Sieben Thesen

Der Priestermangel und die drohende Auflösung von Pfarrgemeinden veranlassen uns zu folgenden Feststellungen:

1  Die Gemeinde, die sich im Namen Jesu versammelt, ist Trägerin der Eucharistiefeier. Ihr ist als örtlicher Kirche das Gedächtnis des Todes und der Auferstehung Christi anvertraut, der Herr ist mitten unter ihr (Mt 18,20). Die Gemeinde bestimmt, wer sie leitet und der Eucharistiefeier vorsteht. Um die Einheit der Kirche zu wahren, ist die Beauftragung durch den Bischof notwendig.

2  Derzeit werden die Leitung und die Feier der Eucharistie von der Zahl der zölibatären Priester abhängig gemacht. Das ist der falsche Ansatz. Vielmehr muss die Zahl der Vorsteher / Vorsteherinnen für die Gemeindeleitung und die gemeindliche Eucharistiefeier der Zahl der Gemeinden angepasst werden.

3  Der Priestermangel wird von der Amtskirche durch überholte Zulassungsbestimmungen für den Priesterberuf künstlich erzeugt. Während hunderte Priester wegen Heirat aus dem Amt entfernt wurden, müssen Priester im Amt immer mehr Gemeinden übernehmen. Sie können keine ausreichende Seelsorge mehr bieten und schlittern zunehmend in ein Burnout.

4  Der Pflichtzölibat ist ein später Sonderweg der lateinischen Kirche (12. Jhdt.). Es spricht daher nichts dagegen, auf die Anfänge des Christentums zurückzugreifen und verheiratete Männer und Frauen mit der Gemeindeleitung und dem Vorsitz in der Eucharistiefeier zu betrauen.

5  Das Neue Testament hat den jüdischen und heidnischen Kultpriester abgeschafft. Jesus Christus ist der einzige Priester des Neuen Bundes (Hebr 9; 10). Alle Gläubigen haben Anteil an seinem Priestertum: Ihr seid „eine königliche Priesterschaft“ (1 Petr 2,9). Dieses Priestertum wird bei jeder Taufe ohne Unterschied des Geschlechts zugesprochen (Gal 3, 28).

6  Frauen waren in der frühen Kirche Diakonin (Röm 16, 1) und Apostelin (Röm 16, 7), sie haben im Gottesdienst prophetisch geredet (1 Kor 11, 5). Spätere Einschränkungen waren  Anpassungen an patriarchale Gesellschaftsformen, die inzwischen in unserer Gesellschaft nachhaltig  überwunden werden. Der Weg zur Weihe von Frauen kann durch päpstliche Diskussionsverbote nicht versperrt werden.

7  Jede Gemeinde hat das Recht auf einen Vorsteher oder eine Vorsteherin. Wenn der Bischof seiner Verpflichtung, dies sicherzustellen, nicht nachkommt, werden die Gemeinden unter Berufung auf das Allgemeine Priestertum ihre Verantwortung wahrnehmen, um die Feier der Eucharistie als Höhepunkt, Quelle und Kraft (Vatikanum II, Liturgiekonstitution 10) des Glaubens weiterhin zu ermöglichen.

Enhanced by Zemanta

Podobné

0saves
Web Libora Zajíčka. Dudnes původně znamenalo Duchovno dnes, ale můžete si dosadit libovolné slovo začínající na "Du". Můj plán jsou nyní hlavně videa vlastní produkce. If you enjoyed this post, please consider leaving a comment or subscribing to the RSS feed to have future articles delivered to your feed reader.

3 Responses to Farář Helmut Schüller a hloupý název

  1. Na tož pro nás konzervativce je tu jeden argument vážící ale tunu: evangelíci to všechno mají, ale nekvetou. Je příznačné, že požadavky iniciativy jsou v podstatě organizační – ale církev vede k rozkvětu obrácení. Přičemž netvrdím, že nemohou mít v lecčems pravdu.

  2. Je otázka, co má být ten „rozkvět“. Exponenciální růst se děje podle všeho možná v Číně, kde začínaji z dost nízkého základu, ovšem nevím, jestli by tam nebyly shledány zas doktrinální závady.—– Obrácení se (u nás) podle všeho kolikrát dějí, ale obrácení pak se do tradičních nebo vůbec jakýchkoli církví moc nehrnou. Cesta od otevření se „numinóznu“ k plnému „vocerkovleniju“ je dlouhá… Neříkám, že řešením je zrušit celibát a zavést „kněžky“, ale možná by, když už nám Bůh nedopřává davy nově příchozích, stálo za to pořešit to trochu organizačně. Nemusí pršet, stačí když kape.

  3. V komentáři pana Lea je věta: „Evangelíci to všechno mají, ale nekvetou..“ Přeloženo do srozumitelnějšího jazyka to znamená, že hřeší. Hřešíme, ale všichni, všichni máme chyby, zvozvyky, slabosti atd. Celibát není ničím v bibli podložený,naopak v listu apoštola Pavla Timoteovi je podmínkou biskupského svěcení spořádaná rodina (1. list Tim. 3. kap. 1.- 7. verš), a napřed musí být muž knězem, aby mohl být biskupem…Odmítnutí svátosti rozvedeným je na hlavu padlé. Třeba i desetinásobnému vrahovi dá katolická církev svátosti, ale rozvedenému ne? Proč? Je snad větší hříšník než ten vrah? Hřešíme všichni stejně…
    Výzvu pana faráře Helmuta Schullera nezbývá nic než podpořit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>