Posts Tagged by Polsko

Image by chandras via Flickr

Autor: P. Leo Zerhau

Tak mi zatrnulo. Autor mých oblíbených Rekolekcí s Karlem Čapkem, Tomasz Węcławski, už není ani knězem, ani katolíkem, ba ani Tomaszem Węcławskim. Je z něj ženatý myslitel Tomasz Polak. Čeká mě to také, když se mi líbí Karel Čapek? Ani jméno mi nezbyde?
Upřímně řečeno nevím o celém případu příliš mnoho. Polský teolog se dostal do víru dění kolem arcibiskupů zneužívajících seminaristy či spolupracujících s režimem. Tyto věci mohou s citlivým intelektuálem zatřást. Jeho brzká svatba po vystoupení z kněžství a církve snad může připomínat Augustinovo „kdo je nevěřící, napřed byl nečistý“. Ve skutečnosti se ale i při všech těchto doprovodných pokušeních jedná pravděpodobně o skutečnou krizi víry.
Polské zdroje uvádějí, že tento teolog přestal být schopen přijímat Kristovo božství. Občas jsme u intelektuálů svědky této krize, která snad jiným lidem může připadat přespříliš vznešeným problémem. Myslím, že u nás se podobnou cestou vydal např. O. A. Funda.
Ale je pravda, že se jedná o základní Ježíšovu otázku: „Za koho mě lidé pokládají?“ A zajímavé je rovněž, že po Petrově vyznání „Ty jsi Syn živého Boha“ následují v bibli jedny z nejsilnějších slov o papežství a tím i církvi: „Ty jsi Petr, skála, a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou.“ Božství Ježíše a autorita církve jsou dvě strany jedné mince. U Tomasze Węcławskeho se obojí zhroutilo jaksi exemplárně naráz.
Polské zdroje uvádějí, že víra představovaná Tomaszem Węcławskim byla vždy jaksi křehká, antifundamentalistická, nu, řekněme, čapkovská. Právě proto byla velmi blízká mnohým intelektuálům a zdravě kultivovala polské katolické prostředí. Węcławského vnitřní upřímnost a nezkorumpovanost církevním prostředím se projevila také v jeho statečných postojích vůči nehodným biskupům. Dá se s tímto typem víry v přespříliš lidské instituci, jakou je církev, vůbec obstát? U nás se možná o podobný postoj snaží a o něj zápasí Tomáš Halík, také Čapkův ctitel.
Uvědomuji si, že se sám jakoby ocitám na hranici mezi tímto světem křehké víry a světem víry více zemité, snad až fundamentalistické. Řečeno obrazně na Węcławskim s Halíkem se mi líbí jejich citlivost a jemné rozlišování, na Radiu Maryja a lidové zbožnosti jejich sázka na jednu kartu a pevné přesvědčení.
Jak už kdysi komentoval onen výš zmíněný evangelní úryvek Lev Veliký, na Ježíšovu otázku, kdo vlastně je, odpovídali apoštolové výčtem různých upřímných lidských mínění: Eliáš, Jan Křtitel, jeden z dávných proroků. Teprve Petr z božské inspirace rozpoznal více, než by mu napověděla jeho upřímnost a rozum. Proto mu Ježíš říká: „To ti nezjevilo tělo a krev.“ Víra je skutečně dar, navíc dar, který přináší církev, jakkoliv nedokonalá a sama o sobě hloupá. Hlásá a uskutečňuje něco, co její lidskou organizaci a schopnosti přesahuje. To je tedy bod pro fundamentalisty. Zároveň ale můžeme vidět, jak onen úryvek pokračuje. Sotva Petr přijímá pochvalu a přísliby a ujímá se své role, začíná Ježíši radit, že se má vyhnout kříži. A dostává se mu zaslouženého Kristova slova: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“ Tentýž Petr, který byl před chvílí chválen za božské, je nyní kárán za lidské. Je chválen za božské, které mu bylo zjeveno, ale kárán za lidské, které má na mysli. A to je trvalé pokušení víry a církve, která se s obdrženým darem božských věcí dává na špatnou cestu. Zde je stále třeba velkého rozlišování, zde je třeba intelektuální práce, zde je třeba křehké víry, která nezpyšní a je na cestách tohoto světa pokorná, i když nese velké bohatství.
Závěrem malá poznámka. Všiml jsem si, že teologové, kteří se dostávají do kritických pozic vůči božským nárokům Ježíše Krista, vypadají většinou velmi asketicky a přísně. Možná tedy bude určitou připravou pro tento typ pokušení přibrat a uchovat si humor.