Rakousko: Sedm tezí o eucharistii

Rakouské katolické hnutí My jsme církev a další křesťanské reformní iniciativy vydaly v Linci 5. listopadu 2011 stanovisko ke slavení eucharistie v katolické církvi

Nedostatek kněží a hrozící likvidace farních společenstev nás přinutilo zajmout toto stanovisko:

1. Společenství, které se schází ve jménu Ježíše, je nositelem eucharistické slavnosti. Jemu jako místní církvi je svěřená památka smrti a zmrtvýchvstání Krista. Pán je v jeho středu (Mt 18,20). Společenství určuje, kdo je vede a kdo předsedá eucharistické slavnosti. K zachování jednoty v církvi je nutné pověření biskupem.

2. V současné situaci je vedení slavnosti eucharistie závislé na počtu celibátních kněží. To není správný postoj. Mnohem důležitější je, aby se jak počet předsedajících mužů nebo žen přizpůsobil potřebám vedení společenství, tak aby se slavnost společné eucharistie přizpůsobila početnosti společenství.

3. Nedostatek kněží je vedením církve uměle produkován zastaralými podmínkami pro vykonávání kněžského povolání. Zatímco stovky kněží byly kvůli sňatku odstraněny z úřadu, musejí kněží v úřadě přebírat stále víc nových farností. Nemohou již nabízet žádnou dostačující duchovní a pastorální službu a trpí stále více „burnoutem“ – syndromem vyhoření.

4. Povinný celibát je pozdní vývoj specifický pro latinskou církev (až od 12. století). Nevadilo by tedy vrátit se k začátkům křesťanství a pověřit ženaté muže a ženy vedením společenství a předsednictvím při slavení eucharistie.

5. Nový zákon odstranil židovské a pohanské kultovní kněze. Ježíš Kristus je jediným knězem Nového zákona (Židům 9,10). Všichni věřící mají účast na jeho kněžství: Jste „královským kněžstvem“ (1 Petr 2,9). Toto kněžství je přislíbeno každému pokřtěnému bez výjimky pohlaví (Gal 3,28).

6. Ženy byly v prvotní církvi diakonkami (Řím 16,1) a apoštolkami (Řím 16,7), během bohoslužby prorocky mluvily (1 Kor 11,5). Pozdější omezení byla přizpůsobením patriarchálním společenským formám, které byly mezitím v naší společnosti trvale překonány. Cesta ke svěcení žen nemůže být uzavřena papežskými zákazy.

7. Každé společenství má právo na předsedajícího nebo předsedající (ženu). Pokud biskup, který je povinen toto zabezpečit, tak neučiní, převezmou společenství, vědoma si poslání všeobecného kněžství, svoji odpovědnost, aby i nadále umožnila slavení eucharistie jakožto vrchol, pramen a sílu víry (II. vatikánský koncil, Liturgická konstituce 10).

Podepsáni: Laická iniciativa – My jsme církev – Farářská iniciativa – Kněží bez úřadu – Taxhamer PGR – Iniciativa.

Z německého originálu přeložil Peter Žaloudek

Sorge um die Eucharistie in den Gemeinden
Sieben Thesen

Der Priestermangel und die drohende Auflösung von Pfarrgemeinden veranlassen uns zu folgenden Feststellungen:

1  Die Gemeinde, die sich im Namen Jesu versammelt, ist Trägerin der Eucharistiefeier. Ihr ist als örtlicher Kirche das Gedächtnis des Todes und der Auferstehung Christi anvertraut, der Herr ist mitten unter ihr (Mt 18,20). Die Gemeinde bestimmt, wer sie leitet und der Eucharistiefeier vorsteht. Um die Einheit der Kirche zu wahren, ist die Beauftragung durch den Bischof notwendig.

2  Derzeit werden die Leitung und die Feier der Eucharistie von der Zahl der zölibatären Priester abhängig gemacht. Das ist der falsche Ansatz. Vielmehr muss die Zahl der Vorsteher / Vorsteherinnen für die Gemeindeleitung und die gemeindliche Eucharistiefeier der Zahl der Gemeinden angepasst werden.

3  Der Priestermangel wird von der Amtskirche durch überholte Zulassungsbestimmungen für den Priesterberuf künstlich erzeugt. Während hunderte Priester wegen Heirat aus dem Amt entfernt wurden, müssen Priester im Amt immer mehr Gemeinden übernehmen. Sie können keine ausreichende Seelsorge mehr bieten und schlittern zunehmend in ein Burnout.

4  Der Pflichtzölibat ist ein später Sonderweg der lateinischen Kirche (12. Jhdt.). Es spricht daher nichts dagegen, auf die Anfänge des Christentums zurückzugreifen und verheiratete Männer und Frauen mit der Gemeindeleitung und dem Vorsitz in der Eucharistiefeier zu betrauen.

5  Das Neue Testament hat den jüdischen und heidnischen Kultpriester abgeschafft. Jesus Christus ist der einzige Priester des Neuen Bundes (Hebr 9; 10). Alle Gläubigen haben Anteil an seinem Priestertum: Ihr seid „eine königliche Priesterschaft“ (1 Petr 2,9). Dieses Priestertum wird bei jeder Taufe ohne Unterschied des Geschlechts zugesprochen (Gal 3, 28).

6  Frauen waren in der frühen Kirche Diakonin (Röm 16, 1) und Apostelin (Röm 16, 7), sie haben im Gottesdienst prophetisch geredet (1 Kor 11, 5). Spätere Einschränkungen waren  Anpassungen an patriarchale Gesellschaftsformen, die inzwischen in unserer Gesellschaft nachhaltig  überwunden werden. Der Weg zur Weihe von Frauen kann durch päpstliche Diskussionsverbote nicht versperrt werden.

7  Jede Gemeinde hat das Recht auf einen Vorsteher oder eine Vorsteherin. Wenn der Bischof seiner Verpflichtung, dies sicherzustellen, nicht nachkommt, werden die Gemeinden unter Berufung auf das Allgemeine Priestertum ihre Verantwortung wahrnehmen, um die Feier der Eucharistie als Höhepunkt, Quelle und Kraft (Vatikanum II, Liturgiekonstitution 10) des Glaubens weiterhin zu ermöglichen.