Žít, jako by Bůh neexistoval

Občas bývá citováno doporučení papeže Benedikta dnešnímu člověku „žít, jako by Bůh existoval“.

Myslím, že tato myšlenka v sobě skrývá úskalí. Z hlediska papeže to může vypadat nevinně. Možná si říká: člověku, který takto zkusí žít (ať už to znamená cokoli) postupně Bůh – v jehož existenci papež pochopitelně věří – vstoupí do života. Ale podívejme se na to z druhé strany, z té, která opravdu nese riziko.

Představme si běžného občana, který nemá pocit, že by byla nějaká vyšší instance. Život na Zemi se nějak objevil, nevíme jak. Náš občan snad ani netvrdí, že je to dílem náhody, řekněme, že jen prostě neví. Názory těch, kteří ví, jak život vznikl, jaký je účel toho, co se na této planetě odehrává, mu připadají nepřesvědčivé. V lepších chvilkách, s kamarády v létě na horách nebo s milovanou osobou, nad dobrou knihou nebo při pohledu na své zdárně prospívající děti je ochoten připustit, že něco je. Někteří jsou dokonce zvláštními prožitky pohnuti, aby provozovali něco jako modlitbu či prostě mluvili. Ke komu, nevědí, možná do prázdna, ale ten instinkt v člověku je. Ve slabších chvílích se ovšem našemu běžnému občanovi, třeba když je (opakovaně) svědkem nějakých absurdních událostí se smutným koncem, existence vyššího inteligentního jsoucna jaksi nezdá.

Papež Benedikt doporučuje žít, jako by Bůh existoval. Předpokládám, že má na mysli křesťanskou koncepci Boha. To je dosti rozpracovaná nauka, neintuitivní, která se v myslích lidí drží z velké části proto, že už jsou členy nějaké církve. Jsou zavázáni a pod paragrafy, fluktuace by nebyla zadarmo už jen z důvodů svědomí. Náš běžný občan na tyto věci ovšem nemusí brát ohled. Mohl by to teoreticky vyzkoušet a kdyby mu to nevyhovovalo… V tom je ale problém: takto lze zkoušet zboží v obchodě, nikoli víru.

Je tu návrh věřit v něco, z čím přichází víc otázek, než odpovědí. Víra v takového složitého Boha s obsáhlým manuálem lehce skončí stylem popsaným o dva odstavce výš: jednou věřím, jindy nevěřím. Pokud tedy se chce běžný občan vyhnout pobytu na psychiatrii, doporučoval bych spíš: až budeš věřit, že Bůh existuje, žij podle toho. Do té doby by snad bylo poctivější žít, jako by Bůh neexistoval.

Někdo může proti tomuto závěru namítnout, že způsob života „jako by Bůh neexistoval“ nemůže přinést ani v teorii, ani v praxi nic dobrého. Představa ateistické praxe se pojí s představou prostopášnosti a tupého následování instinktů (všimněme si, že to slovo se zde objevuje už podruhé). Možná to tak i je. Ateista teoretik pak bývá vykreslován jako někdo, kdo má v hlavě vymeteno. Přitom historie naznačuje zajímavou věc: v dřívějších staletích různí myslitelé přicházeli s důkazy Boží existence. Ty byly většinou strhány, ale lidé o nich stále spekulovali a přicházeli s novými. Svým způsobem to byl dialog s ateismem, který se dnes už nevede. V čem se doba změnila? Připadal by nám takový důkaz dnes už směšný? Možná by se dala zapojit moderní biologie a její skromné uvažování o vzniku života. Že už dnes víme, že věda a víra jsou oddělené nádoby a každá se stará o svůj terén? Je tu ovšem teologie, podle mínění některých taky věda, tak by mohla s něčím přijít třeba ona. Třeba s pokusem o zpochybnění vlastních „fundamentů“.

Možná by takový rovnocenný dialog s nevěřícími přinesl víc plodů než nabídka „Boha na zkoušku“.