Preláti boubelatí

Image by timniblett via Flickr

Snad nebudu příliš indiskrétní, když vyjevím jednu „historku“ ze života na internetu.

Jeden z mých facebookových přátel, kněz, píše poslední dobou hodně o tom, co vaří, co jedl, a používá přitom styl květnatých jídelních lístků: popisuje různé u nás ne zcela každodenní suroviny, ingredience a poživatiny (šalvěj, limoncello) a člověku asi právem před očima vyvstávají obrazy ze života aristokracie. Možná to celé posouvá někam jinam fakt, že tohoto mého přítele jsem v životě neviděl. Prostě jsme se seznámili na internetu. Takže tyto „domácí hody“ se možná odehrávají ve skromných kulisách a dětských porcích, ale dojem z toho máte spíš „trendy“.

Jiný můj facebookový přítel, tentokrát člověk, kterého znám i ve světě z atomů a molekul, tyto kulinářské příspěvky četl a byl hrozně pobouřen. Vysvětluji si to tím, Čechům snad leží v žaludku komunistické filmy a proticírkevní propaganda, protože se mi zdá, že většina populace kněze viděla možná v televizi a osobní zkušenosti budou dost nepatrné. Ze své vlastní zkušenosti znám klérus spíš skromný, žijící sice stranou od lidí, ale určitě ne nějaké boubelaté preláty. Jsou to lidé žijící jakousi fešáckou střídmost, mající dobré bydlení a hlavně jištění ze strany instituce, v níž v typickém případě žijí od svých osmnácti. Taková zvolená chudoba, z níž je vždy cesta zpět. Poslední dobou se sice ukazuje určitá necitlivost ze strany samotného arcibiskupa pražského, který si neuvědomuje, co prezident říkal na jeho mši ve Staré Boleslavi, ale to lidem zřejmě nevadí. Nechci být demagogický, ale lidem vadí limoncello na faře.

Nebohý fanda do vaření přitom jen jede na vlně doby. „Identitou civilizace už není její náboženství, nýbrž její kuchyně“ píše na svém blogu Zdeněk Müller. Všude se vaří a Zdeněk Pohlreich nikoho nepobuřuje (asi ale i proto, že se chová skromně). Martin C. Putna dokonce spojoval v televizi náboženství a jídlo. Proč by nemohl dobré jídlo propagovat sám kněz? Mně samotnému by to snad ani nevadilo. Gurmánské řeči ovšem mohou snadno zavánět povýšeností: „prosím vás, odneste to, to se nedá jíst. Já jezdím nakupovat výlučně ke svému farmáři.“ Od kněze se přece jen žádá svatost, a když ne ta, tak alespoň askeze a oběť. Kněz je posvátný a lidi čekají, že skrze něj bude hovořit Bůh. A i když pocit nebe na zemi míváme i po lahodném obědě a sklence červeného (nebo něčeho silnějšího), to je „božství“, které si dokážeme zprostředkovat sami. Od „člověka božího“ se asi očekává něco jiného.