Zdánlivě ateistická česká společnost & kdo nevěří v Boha, věří kdečemu
Šiřte dál!
Ateistická nálepka v Madridu, 2008. Z Wikipedie.
Anebo: „Ateismus je přežitek“.
Není to všechno už trochu klišé? Není lepší si přiznat, že česká společnost je opravdu nevěřící?
Ale i kdyby jen kousíček pod povrchem bublala náboženským životem, jaký by to dejme tomu pro křesťany mělo význam? Čekají snad, že od způsobu, jakým pěstuje duchovnost většina z nás, je jen nepatrný krůček k plnohodnotnému křesťanství nebo křesťanství vůbec? Jaký má smysl jiné přesvědčovat o tom, že nejsou ateisté? Oni jimi asi opravdu nebudou, protože jestli je něco mezi lidmi běžné, pak to jsou různé nevysvětlitelné, nadpřirozené zážitky. Čím více vnímavosti, čím více vztahů a čím více toho tyto vztahy mají za sebou, tím více prožitků. Starší lidé jsou často schopni kontemplovat skoro na povel, zamyslet se a nacházet souvislosti, vykládat události, mnohokrát s docela slušným úspěchem předpovídat minulost. Možná se to nestává zrovna nám, ale takových věcí je plno. Mnoho lidí proto upřímně řekne: něco nad náma musí bejt; náhoda neexistuje; věřím v lásku; věřím v dobro; věřím v člověka apod. A mají pravdu.
Takto to řekne určitě i řada věřících, a mají také pravdu. Je to takové to „přirozené nadpřirozeno“. Někdy to pomáhá, jindy spíš škodí. Ale je to náboženství, jak mu rozumí věřící?
Ti někdy používají apologetickou větu: kdo nevěří v Boha, věří kdečemu. Ta má oddělit svět víry a nevíry: Věřící už věří jen v Boha. Nevěří ale kdečemu i věřící? A věří všichni věřící opravdu v Boha, tak jak ho přibližuje Bible?
Nepřichází v tuto chvíli na pomoc starý dobrý ateismus? Nepomáhá oddělit člověka od různých těch „věření“? Ne nadarmo v začátcích křesťanství bývali křesťané obviňováni z ateismu zato, že se leckterým „duchovnostem“ až vyhýbali. Nedivme se milovníkům východních nauk, že si rádi jen tak spočinou, hledíce do prázdna, s přáním nechat vyvanout všechny ty myšlenky, které zápolí o naši pozornost.
Konečně, křesťané tvrdí, že je to Bůh, kdo přichází první. Třeba navštíví i ateistu.
Tak myslím, že v zásadě jsou takové ty dva přístupy k víře a milosti. Takový ten tomistický, kde víra téměř vyrůstá z přirozeného uvažování a takový ten evangelicko-barthovský, kde víra je něco radikálně odlišného od naší běžné zkušenosti. Přikláním se střídavě k oběma a těším se, až někdo přeloží de Lubacův Surnaturel (o vztahu přirozena a nadpřirozena). Starý dobrý ateismus může být skutečně léčivý, pokud se nejedná o nějakou jeho příliš pohodlnou verzi („kafe by bodlo!“ jako tradovaná odpověď českého herce na otázku po věčném životě). Osobně dokonce podporuji tezi, že pochybnost (a tedy přítomná špetka ateismu) je vepsána do křesťanské víry konstitutivně, neboť křesťanství si klade nárok na pravdu způspbem, který lidský rozum neznásilňuje.
Ratzinger se na jednom místě snaží spojit oba aspekty rozdílu mezi vírou a nevírou, tedy jejich kontinuitu i diskontinuitu. „Víra tu nikdy není tak, abych od určité chvíle mohl říkat: já ji mám, tamti ji nemají. Je něčím živým, co zahrnuje člověka celého, všechny jeho dimenze: rozum, vůli, cit… Může sice v životě víc a více zakořeňovat, takže život a víra se přibývající měrou kryjí, ale přesto nikdy není majetkem. Člověku pořád zůstává možnost poddat se jiné tendenci v sobě a padnout. Víra je cesta. Dokud žijeme, jsme na cestě, a ta je také opětovně ohrožována a pokoušena. A fakt, že se nemění v ideologii, kterou lze vlastnit, že netvrdne a nebere nám schopnost spolu-myslet a spolu-trpět s bližním, který se táže a pochybuje, je i ozdravný. Víra může zrát jen tím, že na všech stupních života znovu snáší a přijímá dotírání a moc nevíry a že se nakonec skrze ně prodere, aby v novém čase byla opět schůdná.“
Oproti tomu Barth: „Víra nemá jak diskutovat s nevěrou – může jí jenom kázat.“
To jako myslí pozitivně, nebo jako slabost víry?
Chacha, to já jen našel na internetu jako citát. Ale podle mě to souvisí s charakterem víry, který je u Bartha zřejmě radikálně odlišný od přirozeného poznání, takže diskusemi se k víře nedojde; víra je dar, který přichází do života člověka s velkou mocí radikálním průlomem „ze slyšení“.
Vyjadřuje to ovšem rovněž fanatičnost takové víry: neschopnost diskuse, pouze vnucování svých domnělých pravd jinými. Barth žil v jné době, ale přesně takto se dnes chovají ti nejmilitantnější muslimové.
sama skutečnost, že komentáře k článku „kdosi“ schvaluje, naznačují neschopnost dialogu
Komentáře schvaluju já, Libor Zajíček, a má to tyto důvody: 1) dozvím, že přibyl nějaký nový (jinak bych musel pořád znovu procházet příspěvky, 2) zabráním tomu, aby za příspěvky nekontrolovaně nebujel spam, tj. texty jako „wow, amazing“, „I really like your writing“ doprovázené odkazy na Viagru, porno či hodinky.