P. Stanislav Krátký zajímavě vypráví o svém životě na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů.

Před více než rokem zemřel Stanislav Krátký – II.

V reakci na první díl těchto vzpomínek se v komentářích objevilo:

„Na tom videu je úžasné to závěrečné umění zkratky, která je skutečně vrcholným pedagogickým uměním, ale přitom odkazuje do nesmírných hlubin, je symbolem. Krátkého teologie byla skutečně inspirovaná, hluboká, a přitom pedagogicky jednoduchá. Měla v sobě něco z uměleckého světa – symbolem shrnout skutečnost, ale zároveň pozvat k jejímu hlubokému prožívání. Také je silná jeho láska k Písmu, docela se mezi mikulovské rabíny hodí.“

Určitě se nedá o Stanislavu Krátkém mluvit jako o mistru zkratky vždy a všude. Vzpomínám si, jak kdosi před jednou křížovou cestou poznamenal: „Bude tam pater Krátký, to nebude krátký.“ Jindy v Pozořicích dvě starší paní při východu z kostela: „On mluvi dlóho“. Jeho sáhodlouhé exhorty byly pověstné. Mě spíše bavily, dokážu si ale představit jiné posluchače, jak se netrpělivě vrtí na židli. Jako jednou při asi hodinovém proslovu v kostele na Starém Brně, kde vinou špatného ozvučení bylo slyšet každé páté slovo.

Mám ovšem dojem, že otec Krátký délku svých promluv jako problém nepociťoval. Jeho známé „alespoň toto vám dávám“ na konci promluv by o tom svědčilo. Měl ovšem v sobě něco z herce, a možná to byla dětská spontánnost – nejspíš obojí – takže dokázal nenudit, dobře frázovat, pracovat s pomlkami, střídat vážné i veselé.

Ač prvoplánově vtipy nedělal a asi by se nedal označit jako veselá kopa, radost šířil. Vzpomínám si na jedno z prvních setkání s ním na jeho faře v Hrádku, kde před Velikonocemi (řekl bych, že to byly po pádu režimu ty první, tedy na jaře 1990) pořádal svou oblíbenou velikonoční přípravu. Měl jsem problém nepadnout smíchy, a přitom témata byla docela vážná. Rozebíral básně Jana Zahradníčka, neohroženě předčítal z nedávno vydané tlusté bichle básní, inspirován náhlým nápadem začal verše vykládat: chléb říká noži: „Proč mě řežeš?“ a jeho řetězení asociací ho dovádělo až k jednosměrce, kterou udělali v Zábrdovicích či problémům ve vztazích mezi rodiči a dětmi.

Přesto má ale úvodní poznámka o umění zkratky pravdu. Dokázal jednoduchým způsobem upoutat a už samotnou otázkou osvětlit neuchopitelné. Když mluvil o Kristových slovech „Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti,“ ve fingovaném dialogu se ptal:

„Co je to ten život? Jak byste to vysvětlili třeba dítěti, které by se ptalo: Maminko, vysvětli mně, co je to ten život? Tak to není život jako že já žiji! A tak vysvětli mně to! Ty pořád o něčem mluvíš, ale já bych chtěl vědět… No, že chodíš do kostela, to seš nábožensky založen. Já nejsu nábožensky založen, tak proto tam nechodím. Tak jak byste to vysvětlili?“

Slovo „život“, zdánlivě s tak jasnou definicí, se ukazuje mít vlastně o dost jiný, možná radikálně odlišný význam. Možná jako i slovo „láska“. Zajímavě k tomu promlouvá také Joseph Ratzinger

„Já jsem živ a vy také budete živi“, říká Ježíš učedníkům u večeře (Jan 14,19) a ještě jednou tím ukazuje, že pro Ježíšova učedníka je příznačné, že „žije“ – že tedy nad rámec pouhého bytí zde našel a zachytil nejvlastnější život, který všichni hledají. Raní křesťané si na základě takových textů říkali prostě „žijící“ (hoi zoontes). Našli to, co hledají všichni – život sám, plný a tudíž nezničitelný život.“

A abychom zakončili tento druhý díl našich úvah parafrází na slova otce Krátkého, takových „oprášení“ stokrát omletých a zdánlivě i vymletých pojmů ve svých promluvách prováděl celou řadu.