Zajímavost. Ukázka z knihy Náboženství pro ateisty Alaina de Botton.

2.

Pokusy dokázat neexistenci Boha představují někdy pro ateisty dobrou kratochvíli. Nesmlouvaví kritici náboženství s velkým gustem a do detailu odhalují pošetilost věřících a nedají si pokoj, dokud neusoudí, že své nepřátele odhalili jako beznadějné prosťáčky nebo fanatiky.

Podobná cvičení mají sice svou přitažlivost, ale skutečný problém nespočívá v tom, zda Bůh je, nebo není, nýbrž v tom, kam debatu přenést, jakmile dospějeme k závěru, že očividně platí druhá možnost. Tato kniha vychází z premisy, že musí existovat možnost zůstat zapřísáhlým ateistou, a přece tu a tam najít na víře něco užitečného, zajímavého a útěšného a uvažovat, zda by se jisté náboženské myšlenky a praktiky nedaly přenést do sekulární společnosti.

Třebaže nás učení o svaté Trojici a buddhistické osmidílné stezce nechává chladnými, můžeme se zároveň zajímat o to, jak jednotlivá náboženství pojímají kázání a utvrzují morálku, jak utvářejí pocit sounáležitosti, využívají umění a architekturu, budí chuť cestovat, nedovolují myšlenkám zahálet a posilují v nás vděk za krásy jara. Ve světě sužovaném věřícími i nevěřícími fundamentalisty musí existovat způsob, jak odmítnutí náboženské víry vyvážit úctou k vybraným náboženským obřadům a myšlenkám.

Jakmile přestaneme věřit nejen tomu, že náboženství je dáno shůry, ale i tomu, že jde jen o snůšky hloupostí, dostaneme se k něčemu zajímavému. Pochopíme, že náboženství vzniklo, aby naplňovalo dvě základní potřeby, se kterými se sekulární společnost dodnes nijak obratně nevypořádala: za prvé je to potřeba žít s ostatními v souladu navzdory hluboce zakořeněným sklonům k sebestřednosti a násilí. A za druhé je to potřeba nějak se vypořádat s hrozivou mírou utrpení plynoucí z toho, jak snadno nás zasáhne profesní selhání, napjaté vztahy, smrt blízkých, stáří a smrt. Bůh je možná mrtvý, ale naléhavé problémy, které nás přiměly si ho vymyslet, námi stále smýkají a volají po řešeních, která se nerozplynou, až před námi někdo vypíchne vědecké nedostatky v příběhu o tom, jak Ježíši stačilo k nasycení zástupů sedm pecnů a několik ryb.

Moderní ateismus se dopouští toho omylu, že přehlíží, v kolika ohledech zůstává náboženství relevantní i po zavržení jeho ústředních dogmat. Jakmile se zbavíme pocitu, že před ním musíme padnout na zem nebo jej naopak znevažovat, dokážeme v náboženství spatřit vydatný zdroj myšlenek, jejichž pomocí se můžeme pokusit vyrovnat s neodbytnými a neřešenými nedostatky života bez víry.

3.

Jako syn dvou nevěřících Židů jsem vyrůstal v domácnosti přesvědčených ateistů, pro které bylo náboženství zhruba na stejné úrovni jako víra v Santa Clause. Vzpomínám si, jak otec rozplakal sestru, když se jí pokusil vyvrátit její skromnou představu, že by se samotářský Bůh mohl ukrývat kdesi ve vesmíru. Bylo jí tehdy osm. Pokud se ukázalo, že někdo, s kým se naše rodina stýká, potají chová náboženské city, začali na něj rodiče pohlížet se soucitem, který si obvykle vyhrazujeme pro pacienty s degenerativními chorobami, a nikdy se už nenechali přesvědčit, aby ho brali vážně.

Názory rodičů mě silně ovlivnily, ale kolem pětadvacátého roku života prodělal můj ateismus krizi. Moje pochyby vzklíčily při poslechu Bachových kantát, zesílily při prohlídce jistých Belliniho madon a drtivě na mě dolehly při seznámení se zenovou architekturou. Až několik let po otcově smrti (pohřbili ho pod hebrejským náhrobkem na židovském hřbitově ve čtvrti Willesden v severozápadním Londýně, protože se kupodivu zapomněl zařídit sekulárněji) jsem se však čelem postavil tomu, jak rozporuplný je můj vztah k dogmatům vštípeným v dětství.

Nikdy jsem nezakolísal v jistotě, že Bůh není. Jednoduše mi přišla osvobozující myšlenka, že se lze do náboženství ponořit, aniž bych musel přijmout jeho nadpřirozené prvky. Řečeno abstraktněji: že mohu uvažovat o církevních Otcích, aniž bych tím narušil úctu, ve které chovám památku otce vlastního. Uvědomil jsem si, že mě můj pokračující odpor k domněnkám o nebešťanech a posmrtném životě nenutí vzdát se hudby, staveb, modliteb, obřadů, slavností, svatyní, poutí, společných jídelních tabulí a iluminovaných rukopisů, které se s náboženstvím pojí.

Sekulární společnost utrpěla nespravedlivou ztrátu, když přišla o řadu přístupů a témat, jež ateisté obvykle nemůžou vystát, protože se v jejich očích příliš zřetelně pojí s „puchem náboženství“, abychom si vypomohli Nietzscheho přiléhavým obratem. Začali jsme se děsit slova morálka. Urazíme se při představě, že bychom měli vyslechnout kázání. Prcháme před myšlenkou, že by nás umění mělo pozvednout na duchu nebo nést mravní poselství. Nevydáváme se na poutě. Nedokážeme budovat chrámy. Chybí nám prostředky, jimiž vyjádřit vděk. Četba příruček o tom, jak zlepšit svůj život, přijde veleduchům k smíchu. Bráníme se procvičování mozkových závitů. Neznámí lidé si spolu málokdy zazpívají. Stojíme před nepříjemnou volbou, zda přijmout jednu konkrétní představu o nehmotných božstvech, nebo zda zcela upustit od bezpočtu uklidňujících, vznešených nebo jednoduše půvabných obřadů, za které v sekulární společnosti marně hledáme náhradu.

Tím, že jsme toho tolik zanedbali, jsme dovolili, aby si náboženství jako své výsostné území nárokovalo prožitky, které po právu náleží celému lidstvu a které bychom se neměli stydět vrátit do sekulární společnosti. Rané křesťanství si také obratně přivlastňovalo dobré nápady odjinud a agresivně vstřebalo nespočet pohanských zvyků, kterým se dnes moderní ateisté vyhýbají v mylném domnění, že jsou ryze křesťanské. Nová víra převzala oslavy zimního slunovratu a udělala z nich Vánoce. Přejala epikurejský ideál soudružného společenství filozofů a proměnila ho v nám známé řeholnictví. V rozvalinách starořímských měst si křesťanství jednoduše jako prázdné schránky zabralo chrámy zasvěcené kdysi pohanským hrdinům a motivům.

Náboženství pro ateisty